Děti z táboření Pod Velkou Vrbou, Pavlína Zimmermannová a Martina Turečková.
Chystáváme letní táboření pro děti 9 – 14 let. Letošní téma bylo “Já a Drak”. Když na sv. Jána proletělo jihem Moravy tornádo, začal v nás dozrávat nápad. Dlouhodobě vedeme naše děti a jejich kamarády-vrstevníky k dovednosti “oči otevřené, ruce připravené”, a zde nešlo nereagovat.
Napsali jsme na krizový štáb JMK a sedmi starostům postižených obcí. Ozval se nám starosta Hodonína, z fb přišla bořetická motorkářská poptávka na mazání večeřových baget pro dobrovolníky a z Hrušek dorazila nabídka bezpečného sběru odpadků na přilehlém poli. Milana Bučka, majitele firmy Autoexpres, shodou okolností starostu Ivančic, jsme požádali o pomoc s dopravou. Poslal nám bus i s řidičem Karlem, a ve středu 7. července 2021 jsme vyrazili do Hrušek.
“O půl sedmé opouštíme tábořiště. Brodíme řeku Oslavu a před devátou vysedáme u krizového centra v Hruškách. Nabíráme pytle, rukavice máme. Přesouváme se pěšky po ulici Hlavní ke kostelu bez věže, na jejím torzu se třepotá modrá igelitová plachta zatížená petkami s vodou. Je vedro a už teď se ví, že naše vykované amulety, “Dračí Oka” uvázané na pažích, se budou na podporu teprve probouzející se dobrovolnické vůle hodit.
Ujímá se nás paní Kamila. V předvečer tornáda v Hruškách prodala svůj dům. Teď tam stojí jen torza zdí s modrými okny. Procházíme “bojovou zónou”, hledíme na ruiny mateřské školy nebo na schůdky, které nikam nevedou. Za obcí je obří depozit s hučící těžkou technikou, ukázňující bývalé domy v současné formě hromad suti. Nikde žádný stín, nikde žádné stromy. Na zemi leží tu třešně, tu meruňky, ale stromy nikde. Občas projede nějaký muž v montérkách na kole a v jedné ruce veze svazek dlouhých železných prutů. Některé domy na sobě mají barvou namalovaný kříž ten je odepsaný k demolici. Statici domy procházejí a malují další kříže. Domy bez kříže mají v lepším případě místo střech plachty nebo už i party řemeslníků, tvořící ze střešních latí kostry pro položení nových střešních tašek.
Procházíme pole a sbíráme převážně plasty. Naplněné pytle necháváme u cesty. Děcka mají oči navrch hlavy. Nejvíc je zasahují nalezené kousky hraček – ruka od panenky, kostičky lega, sovička … ale i cédéčka, úřední dopisy adresované konkrétním lidem, hřeben, rybářské třpytky a náčiní …
V poledne se potkáváme s ostatními dospělými dobrovolníky v polní kuchyni – a to doslova uprostřed ničeho. Nehorázné vedro, ale výtečná hrachová polévka s opečenými rohlíky a rajská s kousky masa a těstovinami. Místní dobrovolní hasiči a hasičky vaří dalším dobrovolníkům.
Pak přemisťujeme omladinu do mizivého stínu tu u garáží, tu u domu bez kříže. Máme s sebou poskládané Jeřáby – origami pro štěstí – s povzbuzujícími texty uvnitř. Při jejich rozmisťování po vesnici – třeba do truhlíků či prasklin ve zdech – si s místními vzájemně vyměňujeme pozdravy, pohledy, úsměvy, milá slova. Zde dětská mise zafungovala sqěle.
O půl páté nasedáme do klimatizovaného autobusu a mácháme děcka na Biotopu, přírodním koupališti v Oslavanech. Pak skáčeme do spacáků a někteří usínají už v letu.“
Další den nám na hlasitý odposlech zavolala paní z tamního krizového štábu a “našim Mladým” poděkovala.Kdo ví, třeba tyto děti přijdou v září do školy a po vyprávění zážitků z prázdnin nechají jejich učitelé vypravit další autobus a přidá se celá třída?…třeba i tolik oblíbené adapťáky mohou mít vmezeřený dobrovolnický den.
I my děkujeme, milé Hrušky, že jste nás k sobě vzaly, neměly z našeho dětství strach a daly jste nám důvěru!
malí Draci tábořící pod Velkou Vrbou, s náčelnicemi Malou Vrbou a Květem Odvahy, a kuchařem – profi hasičem – Matesem
(civilně: Martina Turečková, Pavlína Zimmermannová a Martin Zimmermann, Měsíční Houpačka,
spolek, Ivančice)
Hrušky po tornádu očima dětí
“Když jsem tam přijela, říkala jsem si, co tam máme uklízet, ale když jsme popošli o kousek dál, bylo tam práce na 5 let. Byl to rozdíl 500 metrů. Byli jsme v nejvíc zasažené oblasti a tam nebylo prakticky nic, ani jeden strom.”
Anežka z Ivančic, 10 let
“Dostala jsem se tam s táborem autobusem. Tímto děkuji Milanovi Bučkovi z Autoexpresu. Na začátku obce to tam vypadalo úplně jak normální město. Pak jsme ale přešli do toho dění a tam se mi úplně sevřel dech. Já jsem byla úplně mimo. Skoro všechny domy byly zbořený nebo zakryté plachtou. Povzbuzení: Moc bych Vás všechny chtěla poprosit, abyste se tam vydali třeba se školou, pokud si tohle přečte nějaká učitelka. A kdybyste si říkali, že je to strašně nebezpečný pro děti, sami vidíte, že se to dá zařídit. Nebo i sami za sebe. I když posbíráte jenom jeden pytel, tak tím neskutečně pomůžete, takže zvedněte zadky a běžte pomáhat, děkujeme!”
Ina z Ivančic, 11 let
“Na začátku obce Hrušky byli domy krásné a opravené. Ale když jsme přišli trochu dál, nebyli tam skoro žádné domy. Bylo mi z toho trochu úzko. Ale lidi tam byli hodní – jsou hodní a všichni si vzájemně pomáhají. Lidi z Hrušek by určitě byli rádi, kdyby jim tam někdo přijel pomoct.”
Jolanka z Hlíny, 10 let
“Do Hrušek jsme se dostali autobusem. Když jsme se v Hruškách ocitli, všechno tam vypadalo v pořádku, ale když jsme se dostali do části, která byla zasažena, řekl jsem si: ”Wow, to muselo být peklo”. Představte si, že si na chvíli odskočíte do obchodu na druhé straně města a strávíte tam 10 minut. A potom zjistíte, že váš dům je na kousky. Pomáhali jsme tam s úklidem odpadků, ale “práce je tam stále hodně a dobrovolníků ubývá”, abych citoval paní Valentovou. “Trvá to dlouho a veřejnost začíná zapomínat”. Proto bych vás chtěl tímto poprosit – pokud máte volný den, zajeďte do Hrušek nebo jiné ze zasažených obcí – i ten úklid odpadků hodně pomůže.
Jakub z Dolních Kounic, 13 let
“Když jsme přijeli autobusem do Hrušek, viděla jsem úplně normální domy a přišlo mi, jako kdyby tam žádné tornádo nebylo. Pak jsme přešli na jiné místo a domy byly zbořené. Skoro všechna okna byla rozbitá. Viděla jsem schody, které asi měly vést do domu a najednou tam ten dům nebyl. Bylo mi těch lidí hrozně líto. Nemohla jsem si představit, kdybych tam bydlela i já. Aby jsme pomohli, tak jsme si vzali pytle a rukavice a pustili jsme se do úklidu pole.
Rózi z Dobelic, 9 let
“Na začátku vesnice mi to přišlo v pořádku, ale jak jsme šli víc dopředu, tak mi bylo líto těch lidí, kteří přišli o dům. Jsem ráda, že jsem to mohla vidět a pomoct jim s úklidem obce. DRŽÍM PALCE:)!’”
Emma z Palkovic, 11 let
“Jeli jsme autobusem do Hrušek. Bylo tam plno věcí, které si lidé, když o něco přišli, mohli vzít. Paní nás zavedla na pole, kde jsme uklízeli odpadky. Myslím si, že lidé, kteří tam bydlí, nemají čas na uklízení veřejného pole, protože mají hodně práce s uklízením svého domu, takže si myslím, že jsme jim trošku pomohli. Všichni lidé tam uklízeli.”
Monika z Biskoupek, 11 let
“Bylo mi líto těch lidí, protože jedna rodina nemá ani zdi. Podle mě i malou pomocí jsme pomohli, dost na náš věk. Na polích tam je hodně kilo odpadků.”
Verunka z Prštic, 8 let
“Dojeli jsme na náměstí a věž kostela byla dole. Rakousko prý pomohlo tím, že vedle kostela byla přistavena maringotka, ve které byly Madony a oltář. Byli jsme poslaní na vysbírání odpadků z pole, které bylo až za vesnicí….Všude chodili hasiči, vojáci a policie. Sbírali jsme na poli, aby pak lidi mohli orat a sklízet, potom jsme vyčistili ještě jednu předzahrádku.”
Lada z Ivančic, 13 let
“…Pak sme si šli dát oběd za hasičema. A pak sme šli dál uklízet.”
Kuba z Rybníků, 9 let
“Když jsem se dozvěděl, že pojedeme do jedné z vesnic, kde lidé přišli o své domovy, byl jsem doopravdy překvapený, co se tam vlastně stalo. Hned jak jsme přijeli, ještě nešlo nic vidět, a bylo tam jenom centrum, kde si lidé mohli brát různé věci co potřebovali. Ale jak jsme šli dál, už to pomalu začínalo: rozbitá okna, poházené kachličky, všude bylo zaprášeno. Pak jsme došli na křižovatku a už jsme to viděli: stromy v parku nikde, to stejné i u vinohradů a polí. Nikde ani žádní ptáci, byl to opravdu divný pocit, na který jen tak nezapomenu. Přišli k nám pan policajt s moc hodnou paní, kteří nám dali vodu a aji nějakou tu čokoládu. Šli jsme konečně pomáhat, nejdřív jsme šli na pole, kde bylo spoustu odpadků a začali jsme sbírat. Pak jsme se přesunuli ke garážím a ve stínu jsme počkali chvilku do oběda. Vařily dvě rodinky, jedni v polní vojenské kuchyni, a druzí měli takovou malou maringotku. Byla hrášková polévka a nějaké maso s omáčkou a těstovinami. Všichni tam byli moc fajn a opravdu mi jich bylo líto. Potom si nás vzala zase ta hodná paní a povídala nám podrobně, co se stalo. Začala tím, jak jsou lidé vystresovaní. Protože kontrola pro bourání domů jim jeden den řekne, že je to v pohodě a pak třeba se malinko pohne stěna a oni ten dům nechají zbořit. Pak jsme šli a potkali moc milou paní, která nás vzala k sobě na dvůr, dala nám vodu a ukázala nám, kde bychom ještě mohli sbírat. Ale protože bylo asi milion stupňů, zůstali jsme ve stínu. Potom si pro nás přijel autobus a my se jeli koupat. Moc bych chtěl poděkovat všem, co se o nás tam tak pěkně starali a doufám, že se k vám ještě vrátím s pomocnou rukou.”
Pavel z Moravského Krumlova, táboření pod Velkou Vrbou
“Hrušky 14 dní po tornádu
…cesta autobusem – očekávání, nervozita…
A jsme zde – policisté, hasiči, vojáci. Náklaďáky, traktory, bagry… Suť, trosky, zbytky domů beze střech, torza zdí, kříže na domech určených k demolici. Rozmetané věci, plasty, hračky, oblečení… SLUNCE, slunce a slunce. A ŽÁDNÝ STÍN. Žádný. Nemá ho totiž co poskytnout… Na zemi leží třešně, ale nejsou tu stromy, na kterých vyrostly. SCHODY DO NEBE, MÍSTO DO DOMU. Zbytek fasády, která je doslova „prošpikovaná“ kusy železa a všeho možného, co se zkázonosně přiřítilo vzduchem…
Obří svoz sutin, které ještě před 14-ti dny byly domy plné nábytku, vybavení, života a radosti…Plné lidí…Dnes žádné děti, žádný smích a dovádění. Někdy si říkáme: „Panebože, ať už ty děti tak neřvou…“, ale bez tohoto křiku je tady tak úzko.
Unavení lidé, přesto neustále pracující – lopaty, kyble, kolečka…Všichni v pracovním, ale MÍSTNÍ od dobrovolníků poznáte snadno – MÍSTO JISKER MAJÍ V OČÍCH SLZY. Vyčerpaní, smutní uvnitř. Paní Kamila nás provádí a vypráví příběhy. O strachu, únavě a beznaději. Příběhy 10-ti minut obrácení života naruby.
Sounáležitost, solidarita. Pomoc o druhých i navzájem. Dobrovolníci vaří dobrovolníkům. Svačiny, obědy, voda, nápoje. Rychle se najíst a zase do práce. Do nekonečné práce. Do nekončící práce. Teď je nám nanic nespočet manažerů. Teď jsou hrdiny řemeslníci, tesaři, pokrývači, zedníci. Řidiči náklaďáků, bagrů, jeřábů. Teď je třeba opravdové ruce, které umí vzít za práci. MNOHO RUKOU. A ještě dlouho budou potřeba…
Ano, drobné ručky našich 16-ti dětí v této zkáze vysbíraly „jen pár odpadků“… Ale já věřím, že to, že u toho byly, v nich zanechalo pocit, že je samozřejmost přijet pomoct i úplně neznámým lidem, kteří to potřebují. Věřím, že až tyto děti vyrostou, jejich VELKÉ DOSPĚLÉ RUCE budou PŘIPRAVENÉ vyrazit a udělat spoustu práce.”
Pavlína Zimmermannová z Ivančic, 47 let